LKJH

Vaše brána do nebes

  

302 km

Ve čtvrtek jsem si dal pole, ale v pátek to mělo být dobré. A bylo. Fantastické podmínky, pro mně počasí roku. Udělal jsem si nádherný šestihodinový vyhlídkový let na 300 kilometrů, polétal jsem s Davidem Lískovcem z Tábora a s Kryštofem, ze kterého se rychle stává nejlepší klubový plachtař. Tak snad v AK nedojde k nějakým změnám a nebude muset odejít. Příště zase v oblacích.

 

 

Přeškolení na naviják

Protože se podařilo zprovoznit naviják a rádi bychom pravidelně pořádali navijákové provozy, vydal VLP osnovu pro přeškolení na naviják. Je ke stažení jako PDF zde nebo v sekci Pro piloty/Ke stažení. Je potřeba si přečíst i metodiku Františka Kdéra V-PL-4 na straně 78-88. Ta je ke stažení zde nebo ve stejné sekci Pro piloty/Ke stažení.

Nová nádrž na benzín AVGAS

Dne 30.7. k nám na letiště přivezla firma Traso naší novou nádrž na benzín AVGAS. Nejedná se pouze o nádrž, ale celou technologii včetně výdejního stojanu, zabudovaných filtrů, bezpečnostní a signalizační armatůry, elektronických převodníků a čidel.
Na obrázcích je zachycena přeprava nádrže a její osazení na připravený základ. Podle předpisů je nejbližší okolí této stanice považováno za prostor s nebezpečím výbuchu a tomuto požadavku proto musí vyhovovat veškeré sítě potřebné k jejímu provozu.
Další postup prací je zaměřen na přípojku elektřiny, pospojení včetně hromosvodů a kabeláž datové linky.
Po dokončení těchto prací budou provedeny výchozí revize, dopracování schvalovací dokumentace a vlastní "oživení" stanice.
Po uvedení této stanice D do provozu bude naším dalším úkolem ukončení provozu stávající benzínové stanice před objektem A.
Stará podzemní nádrž bude vyčištěna a odborně zakonzervována a celá technologie demontávána. Veškeré betonové části, jímky ale i litinové poklopy a přípojné sítě budou odstraněny.
Tyto úpravy zahrnou i změny v úpravě cestiček a trávníků kolem prostoru pro diváky a sezení před letištním klubem.
Pak bude naše úsilí opět zaměřeno na další etapu rozšíření čerpací stanice D, ve které plánujeme vybudování výdejního místa na benzín Naturál 95 a naftu (JET).
V této etapě pak hodláme s výhodou použít veškeré funkční díly, které jsme získali nyní zrušením všech těchto starých technologií.
Z tohoto jednoduchého popisu je vidět, že dosažení našeho cíle není jednoduché, a čeká nás ještě značný kus práce.

 
 

 

Jsme letka snů

Jsme letka snů a kamarádů bláznivých
Jistě jste si všimli, že v titulku a podtitulu vycházím z verše Jiřího Suchého a asi jste vytušili, že to má být charakteristika naší nové plachtařské skupiny a tento článek má být stručná zpráva o naší činnosti.
Předně několik stručných postřehů.
Vždy mne štvaly služby. Povinnost spát na letišti, dosti nesmyslná zkušenost, o níž se nebudu rozepisovat. Vím, že jsou velcí příznivci tohoto opatření. Možná že si někdo všiml, že jsem se snažil každou členskou schůzi vyvolat hlasování o službách, k čemuž nikdy nedošlo. Nebudu rozebírat proč. I když snad jen pár slov o stanovách, které nám psal právník, jenž nám všechny spory prohrál, vyinkasoval za ně jistě odpovídající částku. Z mého pohledu jsou tam dosti nesmyslné věci dvě. Členové jsou spolumajitelé letiště, a tak když zkrachujeme, rozebereme si to, co zůstane, a půjdeme domů. Zde cítíme příšerné myšlení devadesátých let, kdy došlo k masívnímu rozkradení téhle země /co bylo ukradeno, musí být vráceno, komické heslo té doby. Druhá zatuhlost je, že hlasovací právo dostane člen až asi za tisíc letpotom, co se stane členem.
A tak část kdysi aktivních členů stále čeká, že se letiště prodá a oni poběží šťastně se svým podílem domů. Tohle letiště vzniklo v roce 1947 tak, že tam podnikatelé a živnostníci prostředky nosili /naviják od Bednářů apod./ a my pohrobci komunizmu to chceme rozebrat, rozkrást ve stylu devadesátých let.
Samozřejmě že tu hrozí ještě druhá možnost, že nás někdo „koupí“ opět ukradne, z bohatců, viz Točná v Praze, Mekka českých letců. Tohle se nikdy nemůže stát, pokud budeme kamarádi, což jsme takoví, že ještě teď mi běží mráz po zádech, když jsem podával vysvětlení na policii, díky jednomu takovému kamarádovi, ale ono to má svou historii, když šel podat vysvětlení na policii Vilém Rösch v padesátých letech /syn statečného starosty, který zahynul za války/, tak ten syn se hájil tím, jak poctivě pracoval na brigádách v aeroklubu ,a kamarádi na dotaz policie odpověděli, že to dělal jenom proto, aby mohl uletět na západ, tedy na jih do Rakouska. Chci jen naznačit, že krást v Čechách chtějí jak chudí, tak bohatí, ale pozorný čtenář možná pochopil, že nejde o to, jsme-li chudí nebo bohatí, ale jestli jsme kamarádi, kteří chtějí zachovat letiště pro budoucí generace pilotů anebo jestli jsme šmejdi, kteří chtějí shrábnout vše, anebo alespoň něco pro sebe.
Až Honza Fiala měl tu odvahu postarat se o elektronický bezpečnostní systém, což zase vyvolalo u některých členů nepochopitelně negativní reakci. Samozřejmě, že to vyvolalo protiakce, kdy takový odbojník nechal letiště odemčené, jako znak odboje, a to ani nechci vědět, co se říkalo v kuloárech, většinou těch, kteří toho moc na letišti nenalétají, nebo dávno již nelétají, ale nepopírám, že jsou i členové s vysokými kvalifikacemi, kteří jsou rozhořčeni, že aeroklub není už tak nekontrolovatelnou noclehárnou, i když stále jsme svědky nesmyslných naschválů a čachrů s čipy
Dalším odvážným kouskem honzy Fialy byl zákaz kouření. Hrdinní na nikotinu závislí kolegové zejména zpočátku dosti arogantně zákaz ignorovali a pomíjeli, že je nejenom primární, ale i tzv. sekundární kouření, již prokázaná příčina rakoviny plic, ale věda lékařská zná již i terciální kouření, což jsou látky, které ulpívají na stěnách místnosti, v níž se kouří, ty jsou též karcinogenní. Těch věcí, o nichž se dá mluvit, je více, ale my jsme u party snů, plachtařské skupiny.
Začněme mládím.
Šestnáctiletý Kryštof Urban již směle třímá knipl VSO10 a patnáctiletá Eliška Richterová je u vývrtek s Blaníkem. Kryštof už uletěl regulérní přelety, ale nemá zatím funkční logger, neb letiště žádný nevlastní, má lety zaznamenány v mobilu, ale to se z neznámých mně důvodů neuznává. Pepa Šimáček již vodil více brusů, ale také si užívá VSO10, ale situace s loggerem je obdobná, oba létají na chytrý telefon. Jirka Švihálek přišel z Rané, takže už měl náskok, je již nejenom po sóle, ale má dokonce uzavřen základní výcvik, a je pilotem. Za ním v těsném závěsu jsou Franta Mráz a Martin Matějovský, již sólisti. Ale zapomněl bych na Máju Kozlovskou, která je též pilotkou a podobně jako Kryštof, který se stal již pilotem ultralevých letadel, tak Mája zase začala pokoušet Vivata. Mirek Nápravník ten jde ve svých aktivitách ještě dál. Již se mu podařilo v traktoru zařadit dvě rychlosti najednou a občas je jiného názoru než instruktor, ale to jsou banální věci, přitažení nebo potlačení. Ale vážně mluví o tom, že by dal značný příspěvek na druhého Blaníka.
Svazarmovské časy jsou pryč, a tak nemáme Avii s koulí, která nás vozila z polí, a tak plachtař by měl mít auto s koulí, aby si mohl letadlo odvézt, dále bychom potřebovali vozík a zařízení, jako máme my soukromníci, aby mohli VSO10 odvézt z pole dva lidé. Vím, že tohle je pro aeroklubáky dosti těžko pochopitelné.
Máme pouze jediného letuschopného Blaníka, ale elementárka je u konce základního výcviku. Je otázkou, jestli se piloty podaří podchytit také pro přelety, což je teprve to opravdové létání. Jinak chci jako polní pilot letky snů poděkovat vedení aeroklubu i technikovi, že bylo opravdu minimálně výpadků, vše fungovalo, dokonce jsme udělali i nějaké navijáky a není zase výjimkou, kdy jsou všechny větroně ve vzduchu.
Osobně bych rád viděl, kdyby se k nám na základnu vrátil Martin Picka, a to právě jako náš přeletový parťák, který má výbornou výkonnost, abychom se opět stali živou výkonnou plachtařskou základnou, neboť patříme mezi letiště, které má nejenom svou polohou vynikající podmínky pro tento úžasný sport.
Tak tedy vzhůru do hlubin!
Jarda Cempírek /polní pilot/

Romantičtí hrdinové opět na nebi

Musíme šířeji vysvětlit, proč romantici? Kdo se poctivě připravoval k maturitní zkoušce, ví, jaké jsou základní rysy romantického hrdiny. Ale s tím teď o prázdninách nechci nikoho obtěžovat.
Taktika plachtařského přeletu začíná nejprve politikou. Jak to zorganizovat, abychom se dostali do vzduchu.
Základním prvkem přípravy je poctivé studium počasí. Porovnat nejrůznější zdroje, kdy kupodivu nerozhoduje krása rosničky, ale to co nám slibuje, a to jsou kumuly, tak se nazývá jeden druh mraků. Telefonujeme, vedeme diskuse na Facebooku, na základě předpovědi máme připravenou trať, která bude směřovat nejprve k jihu, pak se stočí na východ, kdy odvážně lízneme Rakousko, snad nás nesestřelí separatisté, no a tam začal první rozpor.
Kamarádi letí podle programu XC Soar a já mám v loggeru otočné body, ale mezi nimi nejsou ty, jež potřebuju, proto měním trať, ale myslím, že kamarádi se ke mně docela rádi přidávají, protože počasí vypadá trochu komplikovaně a předpovídaná lať, tedy příznivé počasí je nad rozsáhlou Vysočinu, ale i jižně od nás, ale jak se tam dostat, když nad námi je něco, co se dá i velmi těžko definovat, natožpak jak se tam vůbec udržet!?
Dnes jsem se na letiště dostavil již ráno a fotil jsem jednu krásnou starší modelku. Svou jedenáctku, anebo též svou patnáctku, tedy typ větroně ASW15A.
Je v těchto horkých letních dnech tzv. na kotvách, chráněna návleky, jež jsem vlastnoručně ušil na šlapacím stroji.
Jak se můžeme dočíst u Richarda Bacha, vlastnictví letadla vás dovede k nepředvídatelným nevídaným činnostem, skoro jako některé typy žen.
Když zapojuju své letadlo za auto, tak je eskadra již na startu. První je Pepa Šimáček v roli pokusného chrousta, druhý Kryštof Urban a poslední je Martin Konhefr, který sveze svého přítele s blaníkem.
Jako poslední vezu tedy letadlo na start, to už přistává vlečná, aby vzala nahoru Kryštofa. Pepa se přesunul nad základnu, a tak ve vysílačce slyšíme jeho nářky a nad sebou vidíme, že létání občas zrovna snadné není.
Já potřebuju na startu člověka, což mne dost štve, ale nedá se nic dělat. Tentokrát mi pomáhá sličná Mája, která je již pojmem v celém českém malém letectvu. Podrží mi křídlo, což mi přinese štěstí.
Naviguju Martina ve vlečné tak, abychom se dostali pod šedý ohraničený mrak před Kardašovou Řečicí. Pod ním by měl být stoupák, ale překvapuje mne, že funguje již Barbora, kde se nechám usadit do docela dobrého stoupání. Po chvíli točení mrknu, co dělá šedivý, ohraničený mrak, a ejhle, nic tam není, dávno se rozpustil.
Pátrám po kamarádech, Kryštof se nechal odtáhnout daleko od letiště do dobrého stoupání, Pepu zvu pod sebe a už vidím, jak jeho krásný bílý větroň pospíchá do oblasti, kde jsem já.
Jsem relativně vysoko, a tak si řeknu, že trochu prozkoumám, jak to bude fungovat po trati. Rozsáhlé tmavé placky mraků nemusí být k zahození, někdy jsou pod nimi i silná jádra stoupání, anebo v určité části je nulové nebo velmi mírné klesání a je možné pod nimi urazit kus cesty. Už dávno mi pípnul logger, že jsem na trase, ale nic se neděje, větroň dost dramaticky klesá, a tak mi nezbývá než udělat vlevo v bok a dostat se pod nebe otevřenější a věřit, že se mi podaří doletět k ohraničeným mrakům, nakonec mi to vyjde a celkem logicky se všichni nakonec sejdeme ve stejné oblasti poblíž Jarošova, což není zrovna přímo směr Dačice. Když hodnotím celou situaci, tak bychom měli asi vyrazit velikou oklikou, severním obloukem, a pak na Dačice zaútočit snad až od východu. Ale téměř po kurzu to nevypadá zase až tak špatně, je tedy nutné oblétávat přeháňku, ale když jsem za spojnicí Kunžaku a Strmilova , dohlédnu k Dačicím, ale po cestě je pouze dosti nehostinná deka s dvěma malými otvory, což se na zemi jeví, jako malé žluté flíčky, které mne samozřejmě nijak nepřekvapí tím, že se větroň nezatřese ani lehounkou turbulencí. Vypadá to, že nad Dačice doletím v pohodě, ale pro stoupák budu muset až za les za nimi, kde končí stín. Pepa se hlásí na přistání, když se celkem marně snažím nalézt stoupání, až nalétávám, jak se říká, lepší nulu, která se stará o to, že jsem zanášen dál na Moravu, v dálce vidím požáry polí z vedra, když to se mnou konečně začne zmítat, a já se v tom vichru snažím ustředit stoupání. Protože mi nad Dačicemi nepískl logger, drze opět zamířím zpět nad Dačice a šest kilometrů v silném protivětru zase klesám, logger mi zase nepískne, ale na to už kašlu, udělám vpravo v bok směrem na Vysočinu, kde je krajina otevřenější, ale díra, žádný cumul a já sleduju pole, která nejsou ještě posečená, naštěstí v dálce zahlédnu něco jako loučky. Abych se lépe podíval, sundám sluneční brýle a jsem překvapen, jak je krajina temná, rychle nasadím brýle, někdy je lepší setrvávati v klamu. Ještě se ani nerozhodnu, na kterou loučku budu přistávat, když to s letadlem zamele, já zpozorním a pečlivě kroužím a pomalu, ale jistě stoupám. Ale jo, má to důvod dole v krajině v její členitosti. Jsem dlouho zaujat čistotou pilotáže, když konečně mohu navázat na mraky a dole je nádherná Telč, která vypadá i z výšky překrásně. Kolem Javořice je docela zajímavá situace, ale to mne nezajímá, protože přes Třešť vede plachtařská dálnice, která se tak alel nechová, naopak se stoupání musí hledat, ale najdou se i velmi silná stoupání a já vím, že otočit Havlíčkův Brod nebude problém. U Třeště mám téměř tisíc osm set metrů nad zemí, před sebou mraky, co bych si ještě přál. Přepnu vysílačku na frekvenci Jihlavy a překvapuje mne jeden hlas:Tak já nevím, ale já pod tím nemohu nic najít. Netrvá dlouho a musím mu dát za pravdu, dokonce nemohu dodržet přímý kurz, a asi jsem to měl udělat, ale já oblétnu jihlavské letiště a letím vytočit opět k Třešti. Jestli mne někdo sleduje ze země, tak si musí říct, že jsem se zbláznil, ale nakonec nalétnu opravdu ďábelské stoupání a já mám dva tisíce pět set metrů nad mořem. Nebýt ten uragán proti, tak na to musím naprosto v klidu dolétnout až domů. Ještě zhodnotím situaci k Havlíčkovu Brodu, ale tam je vymeteno a kolegové z té oblasti hlásí, že se vracejí domů na svá letiště. Vysočina je věrná pověsti a doslova mne větrem a klesavými proudy rve z oblohy, ale dnes je čas boje, tak i když neúspěšný a s polámanými křídly, přece jen mám naději, že se vrátím. V oblasti Javořice jsou silná stoupání a za Žirovnicí nosí snad úplně všechno, ale turbulence si se mnou pohazuje jako míchačka na beton, a tak nepřekračuju rychlost sto padesát kilometrů v hodině, aby nedostávala má stará dáma moc zabrat.
Sen a skutečnost, rozpor snu a skutečnosti, to je ten rys prožívání romantického hrdiny. Tak takový byl dnešní let, i když stejně bylo to chvílemi něco jako nádherný, poněkud bláznivý sen.

Cempa